Inv. č. 2857, sbírka Muzea a galerie v Prostějově, podsbírka Výtvarné umění, fond Obrazy

Obraz Petra Brandla (1668–1735), jednoho z nejvýznamnějších českých představitelů vrcholného baroka, s námětem smrti sv. Františka Xaverského se do muzea dostal v roce 1970 ze zámku Čechy pod Kosířem. Do rodového sídla Silva-Tarouců jej k vystavení vybral malíř Josef Mánes z Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění spolu s dalšími díly, která byla z Prahy převezena. Malba v té době již od roku 1854 patřila Leopoldině (rozené Šternberk-Manderscheid) vdané za Františka Štěpána hraběte Silva-Tarouca. Její otec František Josef hrabě Šternberk-Manderscheid obraz získal odkazem Tobiáše Grubera, člena řádu jezuitů, geologa, klimatologa a stavebního ředitele komorních statků, a od roku 1796 jej na dobu deseti let zapůjčil zmíněné Obrazárně. Tobiáš Gruber k malbě přišel nejspíše z některého ze zrušených jezuitských klášterů po roce 1773. Dílo má zkosené okraje, což může naznačovat, že mohlo být umístěno v oltářní architektuře. Jeho vznik je řazen mezi lety 1710–1715.

Sv. František Xaverský (1506–1552) působil jako misionář v řádu jezuitů na Dálném východě v Japonsku, Indii, na Cejlonu a v Číně, kde nedaleko města Kanton těžce onemocněl, nejspíše malárií, a umřel. Výjev představuje samotný akt umírání, kdy je světec oděn do poutnického pláště se svatojakubskými mušlemi, přičemž v rukou drží poutnickou hůl a růženec. Právě svatojakubské mušle (hřebenatky) v minulosti zavdávaly podnět k mylnému ikonografickému určení světce jako sv. Jakuba Staršího. Vlevo v dálce stojí poutníci, může se jednat o Číňana Antonia a Inda Kryštofa pokřtěné Františkem Xaverským, kteří bývají ve scéně úmrtí světce vyobrazování.

Dílo je vedeno v seznamu movitých kulturních památek NPÚ a naposledy bylo zapůjčeno na velkou souhrnnou výstavu Petr Brandl. Příběh bohéma Národní galerie v Praze v roce 2023.

Tereza Holoubková