O víkendu se historik Filip Gregor společně s ředitelkou muzea Veronikou Hrbáčkovou účastnili akce s názvem Petr Bezruč se vrací do Domaslavic. Filip v rámci svého vystoupení přiblížil život Petra Bezruče v Kostelci na Hané.

Přepis příspěvku:

Prostějovské muzeum se stará o Bezručův červený domek v Kostelci na Hané již od 70. let 20. století. Předtím se o domek staral Spolek přátel Petra Bezruče v čele s Josefem Dolívkou. Bezruč v domku střídavě žil a tvořil od roku 1939 až do své smrti v roce 1958. Domek vlastnila ředitelka místní školy Františka Trnková, která zde bydlela se svým mužem Antonínem Pírkem. Protože se s Bezručem znali z dřívějších let, nabídli mu v roce 1939, kdy byl v hledáčku německé tajné policie, možnost se k nim přestěhovat. Začal tedy bydlet jako podnájemník v červeném domku, který označoval familiárně jako jeskyňka. Využíval přitom dvě místnosti. V jedné měl ložnici (okna do zahrady) a ve druhé pracovnu (okna do ulice). Návštěvy, které zde často přicházely, přijímal ve vedlejším bílém domku, který zde již od roku 2018 nestojí. Vstupní dveře do červeného domku umístěné směrem do ulice bývaly vždy zamčené.

Každá návštěva (ohlášená i neohlášená), která za Bezručem přišla, se musela hlásit u paní Trnkové (majordomky). Ta se šla pak zeptat přes dvůr do červeného domku Bezruče, jestli návštěvu chce přijmout nebo ne. Pak se s ním vrátila zpátky. Návštěva měla vždy vyhrazený čas. Maximálně 60 minut. Většinou se setkání neobešlo bez prvního sekretáře Antonína Pírka, kterého po jeho smrti nahradila Zdenka Tomášková. Některé návštěvy (spisovatele, přátele), dokonce šel vítat osobně až na kostelecké nádraží. Vždy ale čekal někde stranou nádraží a na sobě měl nenápadné oblečení a do čela staženou plstěnou čapku, které říkal šábesdekl.

Obecně můžeme říct, že se Bezruč oblékal prostě. Nosil šedé nebo černé sako a košile pastelových barev. Velmi rád nosil papuče. V zimě oblékal černý kabát a kožené polobotky a příležitostně klobouk (např. značky Peschel nebo Sobol, který máme zde ve vitríně). Nikdy nenosil kravatu, nebo rukavice a jen v zimě nosil ponožky.

S ponožkami také souvisí jedna tzv. ponožková příhoda. Když se vracel z nějakého výletu domů, zapadl nohou v blátě. Když nohu zvedl, bota zůstala v blátě. Kolemjdoucí si toho povšimli, ale spíše než bota v blátě je zarazilo, že Bezruč na noze nemá ponožku.

Kromě toho, že nenosil ponožky, také nepoužíval deštník. Jeho sekretářka Zdenka Tomášková uvádí, že se nebál vody. Rád se koupal v místním potoce a údajně navštěvoval nějakou prostějovskou židovskou rituální lázeň. Bohužel jejich soupis neexistuje, ale v letošním roce při záchranném archeologickém průzkumu byla v části bývalého židovského ghetta, objevena vůbec první mikve na území Prostějova.

Jestli to byla ta, do které chodil Bezruč, ale dnes nelze říct s jistotou. Mnohokrát promokl, což mělo neblahý dopad na jeho zdraví. Každý rok měl rýmu a pravděpodobně trpěl jako jeho bratr Antonín na zánět ledvin. Ale o svých zdravotních problémech nikdy nemluvil.

Jednou z básníkových libůstek bylo kromě pití červeného vína a piva také kouření cigaret. Jestli v mladších letech kouřil dýmku, čemuž nasvědčují jeho dvě dochované nelze s jistotou potvrdit. Podle vzpomínek víme, že rád kouřil cigarety značky Lípa. Ty se vyráběly od 50. let do roku 1968. Teoreticky dýmku kouřit mohl. Dokonce kouřit naučil i jeho sekretářku Zdenku Tomáškovou. V jediném rozhovoru, který s Bezručem tajně natočila v 50. letech jí ve věci kouření cigaret odpověděl, že to je u žen moderní a každému se chlubil, že má tak moderní sekretářku. Zdence mohlo tehdy být 18 nebo 19 let. Ve 40. letech 20. století to bylo normální, ale dřív tzn. v 90. letech 19. století kouřily jak Bezruč řekl jen kněžky lásky. S cigaretou je také zachycen na několika náhodných fotografiích. Těch oficiálních ale není mnoho, protože se básník vyhýbal jak fotografování, tak portrétování protože chtěl zůstat v anonymitě. V této souvislosti používal krátký verš, který zní: ,,Ať jsi laikem, či vědcem, nechoď s lakem, barvou štětcem řádit na mou zahrádku! Poletíš ven, jako míček, nedopadneš na trávníček, leč na kaktu(s)ů hromádku!“ Slovem kaktů je míněno slovo kaktusů. Musíme si uvědomit, že byl v té době považován za osobnost, jakou třeba byl T. G. Masaryk. Vyhýbání se veřejnosti jen u ní vyvolávalo hon na Bezruče. Aby získali jeho fotografii a podpis.

Jako autor populární básnické sbírky také dostával řadu ocenění a čestných uznání od měst nebo spolků. Nestál však o ně. Nestál o tuto popularitu. Proto tyto diplomy nebo dárky s vyobrazením ještěrů umisťoval na půdu. Naopak se snažil každému odepsat, a do zaslaných Slezských písní k podpisu prováděl navíc perem opravy a korektury. 

Po Bezručově smrti v roce 1958 věnovala paní Trnková, která neměla děti, červený domek státu. Následně byl domek prohlášen za kulturní památku. Díky iniciativě Spolku přátel Petra Bezruče, byl dne 23. září 1962 slavnostně otevřen v domku Památník Petra Bezruče. Zpřístupněna byla pracovna s původní knihovnou, psacím stolem a dalšími exponáty. V sousední místnosti – bývalé ložnici se nacházela první provizorní expozice s fotografiemi, ukázkami různých vydání Bezručových knih, portréty a dalšími dokumenty. Po smrti paní Trnkové byl k památníku připojen i bílý domek, kde se realizovaly krátkodobé výstavy. Spolek přátel Petra Bezruče byl velmi aktivní a v roce 1968 (7. dubna) stál za odhalením Bezručovy bronzové sochy od akademického sochaře a kosteleckého rodáka Karla Otáhala, která měla původně stát v Opavě. Od 70. let až do dnes pak Bezručův domek spravuje prostějovské muzeum. Domek od roku 2004 byl patnáct let z důvodu rekonstrukce uzavřen. Znovu se otevřel v roce 2019.

Závěrem bych chtěl říct, že Petr Bezruč zůstává i dnes osobností, která má stále co říct. Ačkoli nám některé jeho životní osudy unikají, právě díky podobným akcím máme příležitost si ho připomenout a postupně zaplňovat bílá místa jeho života.