Článek pro časopis Venkov & styl, číslo 4, str. 46-51

Uvázat správně šátek ke kroji je (a byl vždy) kumšt! Dříve jím vládla téměř každá tetička ze vsi. Jednak měla už letitý grif, navíc pro většinu šlo o cenný poklad. Dnes ovšem řady vazaček řídnou…Mít na hlavě správně uvázaný šátek, který dotváří kroj, je pro jeho nositelku odvěká nutnost. K tomu je nutná vazačka. Těch na Moravě a ve Slezsku, byť je tu kroj částí šatníku, ubývá. Že lokální úvaz uměly v každé rodině alespoň jedny ruce, je minulost… Existuje záchrana? „Deset úvazů popsal Jan Rudolf Bečák v knize Lidové umění na Hané z roku 1941. Ve dvacátých letech, když výzkum začal, zabýval se rekonstrukcemi slavnostních úvazů, u nichž cípy šátků visí dolů, kolem ramen. Žel pořídil fotografie žen v šátku z boku a zepředu, snímky zadní strany chybí, takže s určitostí nemůžeme říci, jak úvaz vypadal vzadu,“ míní Mgr. Veronika Hrbáčková, etnografka a ředitelka Muzea a galerie v Prostějově, která se tematikou zabývá.

V 19. století byly dle Bečáka známy úvazy: na ouška, na růže, na věnec, na drdol, podolský, na zajíca, na půlku, na cépke… „Postupy úvazů jsme chtěli natočit, aby se uchovaly dalším generacím. Když sledujete videa jednotlivých postupů, vypadají jednoduše, kdyby tomu tak ale bylo, je vazaček určitě více,“ říká Hrbáčková s douškou: „Najít někoho, kdo tradiční hanácké úvazy umí, něco o nich ví a zároveň se nestydí je předvést, dalo práci.“ Přesto je za pomoci milovníků folkloru a tradic našla. Vesměs šlo o zralé dámy.

KAŽDÉ MĚL ŠÁTEK SLUŠET!

Bez šátku se nesměla vdaná žena na veřejnosti v minulosti objevit. I proto bylo umění úvazu běžné… Vázání krojových šátků lze dělit na dvě základní skupiny: úvaz dole či úvaz hore. Označení souvisí s tím, zda se s bočními cípy pracuje pouze dole, nebo nahoře, tedy na temeni hlavy. Úvazy zvané konce dole bývaly vždy slavnostní a již dávno zanikly. V současnosti jsou známé jen úvazy konce hore. (Existuje však i úvaz na zajíca, kde sice směřují cípy dolů, ovšem už po zavázání na temeni, takže patří do skupiny konce hore…) Umění, ale i věda! „Obecně lze říci, že jen některé úvazy si zachovaly kontinuitu, většinu během 20. století lidé přizpůsobili podmínkám, vkusu a postupně vznikla i jejich nová pojmenování jako třeba prostějovský, přerovský, bludovský… či mánesovský,“ připomíná Hrbáčková.

BEZ POMOCI ŠPENDLÍKŮ

„Vázání šátků je zásadní u folklorních souborů, ale i při krojovaných slavnostech na vsi, svatbách, pohřbech,“ uvádí etnografka s tím, že v historii si uměly šikovné ženy uvázat šátek i samy. Dnes nikoli. Vazačka nad „klientkou“ stojí, obchází ji a ta šátek pomáhá přidržovat. Některé vazačky pracují se špendlíky, jiné se obejdou bez nich, každopádně jakkoli složitý úvaz vykouzlí precizně do pěti minut. „Novodobé vazačky občas přidaly do úvazu prvky, které se v dané obci líbily, čímž se původnost pozměnila třeba v touze odlišit se od sousedů,“ naznačí odbornice s tím, že jde o živý proces. À propos, vázání šátků má reálné ukázky pořízené právě prostějovským muzeem i na YouTube a řadu jich i s historií přiblíží kniha Tradiční úprava hlavy – Úvazy tištených šátků na Hané z pera Veroniky Hrbáčkové a Lucie Svobodové. „Některé staré úvazy z 19. století známe jen z pojmenování, nejsou obrazově zdokumentovány, a my se tudíž můžeme pouze domnívat, jak přesně vypadaly,“ uzavírá ředitelka.

Autor: Text MICHAELA ŠMERGLOVÁ foto ROBERT TICHÝ