Špalíček

Dva domy bývalého židovského ghetta v ulici Uprkova a Hradební nazývané spolu s okolními stavbami vcelku bezdůvodně „špalíček“ získalo Muzeum Prostějovska v roce 1994. Objekty patří mezi poslední zachované stavby větší ze dvou bývalých prostějovských židovských čtvrtí. Po rozsáhlé a náročné rekonstrukci zde byly zpřístupněny nové atraktivní výstavní prostory. První akcí, kterou se zde muzeum na jaře roku 2004 představilo prostějovské veřejnosti, byla výstava českého skla.

Židovská ghetta byla ve městech budována jako uzavřené jednotky, většinou izolované od ostatní městské zástavby. Vyplývá to ze zvláštního postavení Židů, které bylo odlišné od ostatních obyvatel. Na základě zeměpanských nařízení se Židé u nás nesměli zabývat zemědělstvím ani řemesly, ve svých právech byli značně omezeni i jinak – od 18. století například limitem sňatků a počtu rodin, vyššími daněmi, hrozbou vypovězení ze země aj. Zdrojem jejich obživy tak zůstal prakticky jen obchod a lichva. K emancipaci Židů dochází u nás až v polovině 19. století, poté se významně prosazují v hospodářské i kulturní sféře.
Ghetta neměla možnost plošně expandovat, velikost jejich území byla dána, časem se tedy zákonitě projevuje nedostatek prostoru, stavebního místa. Proto jsou jednotlivé domy k sobě těsně přimknuté, budují se různé přístavby a nástavby, což někdy působí bizarně, každý dům je tak vlastně slepencem domů několika. Ulice židovských čtvrtí jsou ze stejného důvodu úzké a křivolaké, chybí kanalizace, hygienické podmínky bývají často na samé hranici únosnosti. 

Na Moravě docházelo k plošným asanacím židovských čtvrtí po druhé světové válce. Zcela tak zmizela ghetta například v Hodoníně, Uherském Brodě nebo v Kyjově, někde se do dnešních dnů dochovala torza – což je případ Prostějova, jinde však zůstaly židovské čtvrti téměř neporušené – Boskovice, Kojetín, Rousínov, Strážnice a zejména evropsky unikátní Zámostí v Třebíči.

V Prostějově se Židé začali ve větší míře usazovat po roce 1454, kdy byli vyháněni z královských měst. Své domy začali stavět na pozemcích bývalého augustiniánského kláštera jižně od kostela Povýšení sv. Kříže a nejpozději od poloviny 16. století také ve Školní ulici. Na konci 18. století tvořili Židé asi 30% celkového počtu obyvatel Prostějova; zdejší židovská obec byla druhá největší na Moravě (po židovské obci mikulovské). Počet obyvatel byl ve starším období odhadován podle počtu domů. Mezi lety 1618 a 1834 se jejich počet neměnil, bylo zde 58 domů. Přesnější údaje z doby pozdější říkají, že nejvíce obyvatel – 1825, měla židovská obec v roce 1869. Jeden dům měl většinou několik majitelů, v jednom případě až šestnáct. V roce 1921 žilo v Prostějově 1428 Židů v 87 domech. V bývalém židovském městě už tehdy ovšem bydleli i křesťanští obyvatelé.

Prostějovské židovské ghetto se samozřejmě stavebně vyvíjelo. Zásadními změnami prošlo po požáru Prostějova roku 1697, poté v 1. polovině 19. století.
Domy, které má ve správě muzeum, patří ve „špalíčku” k nejcennějším a nejzajímavějším. Oba (původně Uprkova 18 a Hradební 23) byly během rekonstrukce na přelomu 20. a 21. století stavebně, komunikačně a parcelně spojeny a nyní tvoří jeden celek. Jeho vývoj je však i dnes jasně patrný a ani poslední, památkově zdařilá rekonstrukce, která stavby fakticky zachránila před asanací, mu nijak neuškodila.

Hlavní budova domu Uprkova 18 je pravděpodobně barokní s úpravami v období klasicismu a v roce 1935. První nadzemní podlaží dvorního křídla je starší, bylo postaveno již v 16. století, tedy v období, kdy v Prostějově vládla renesance.

Dům v Hradební ulici je rovněž pravděpodobně barokní s klasicistními úpravami. Jeho dispozice navozuje domněnku původní existence dvou domů. Obě stavby jsou velmi zdařile propojeny atriem s pavlačí, kde se odehrávají různé muzejní akce.

Text: PhDr. Marie Dokoupilová