25. 10. 2024–23. 3. 2025
Vernisáž 24. 10. 2024 v 17:00, hudební doprovod La Boujeau
Křest katalogu 22. 1. 2025 v 17:00
Komentované prohlídky
14. 11. 2024 v 16:00 – Téma: Vznik Československa a česká výtvarná scéna v Paříži
5. 12. 2024 v 16:00 – Téma: Sběratelství – Památník evropské moderny
6. 2. 2025 v 16:00 – Téma: Identifikace domněle ztracených děl evropské moderny – Jan Zrzavý
6. 3. 2025 v 16:00 – Téma: Pablo Picasso a Adolf Hoffmeister
Součástí každé komentované prohlídky je specializované téma (20 min), prohlídka výstavy (20 min), rozprava o jednom vybraném díle v expozici (5 min), aktuální stránka památníků (5 min), případná diskuze a dotazy – celkem do 60 minut
Výstava jako celek ctí generálně chronologický přístup (s nutnými přesahy), a to od přelomu 19. a 20. století, kdy se Francie a Paříž již pevně zapsala jako cílová destinace evropské výtvarné moderny, až do konce 20. století. Pro české země je zlomovým aktem zrození československé státnosti roku 1918 s výrazným podílem česká umělecké scény usedlé v Paříži.
V meziválečných letech je umělecké dění v Československu propojováno s francouzským uměleckým kvasem provázaností československé profrancouzské zahraniční politiky. S nástupem nacionálního socialismu v Německu a s okupací Československa německou mocí se Francie stává dočasně místem československého demokraticky orientovaného uměleckého exilu.
Obnovení československé státnosti po roce 1945 je od roku 1948 provázáno s mocenskopolitickou orientací k východnímu bloku. Francie se tak opětovně stává místem pro politický a umělecký exil hledající prostor pro svobodný tvůrčí projev. Paralelně je stále přítomna prověřená komunikace části výtvarných elit – příkladem Adolf Hoffmeister a Pablo Picasso. V šedesátých letech a s pražským jarem roku 68 je aktivována provázanost české a slovenské umělecké scény s atlantickou Francií. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy roku 1969 do Československa je spolupráce opětovně limitována a Francie a Paříž se tak stávají – obdobně jako před rokem 1918 – místy českého politického a uměleckého exilu.
Pro roce 1989 je Francie přítomna v českém výtvarném diskursu jako země, která se formativně po více než století spolupodílela a podílí na minulých a současných podobách podstatné části české umělecké výpovědi. Francouzský čas se pevně vepsal do tvoření v českých zemích.
Francouzská výtvarná scéna je na výstavě zastoupena díly francouzské provenience, která vypovídají o paralelní přítomnosti a sběratelském zájmu ve střední Evropě o francouzský výtvarný svět. Součástí je rovněž „španělská škola v Paříži“, která se výrazně dotýkala po roce 1945 Československa (španělský exil v Československu, Domínguez).