Inv. č. 34822, sbírka Muzea a galerie v Prostějově, podsbírka Tracheophyta (Cévnaté rostliny)

Na přelomu jara a léta rozkvétá na vlhkých loukách Prostějovska, zejména v oblasti Drahanské vrchoviny, zákonem chráněný upolín nejvyšší (Trollius altissimus), v minulosti označovaný jako upolín evropský (Trollius europaeus). Tato statná bylina z čeledi pryskyřníkovitých je v krajině nepřehlédnutelná – nejen svou výškou, která může dosahovat až jednoho metru, ale především zářivě žlutými, kulovitými květy o průměru až 3 cm. Právě pro svou dekorativnost je upolín poměrně často pěstován a z jeho plané formy bylo vyšlechtěno mnoho zahradních kultivarů.

Přestože působí jako nevinná kráska, zdání klame. Upolín nejvyšší, podobně jako jeho příbuzný pryskyřník prudký, patří mezi jedovaté druhy. Jeho toxické látky mohou být nebezpečné především pro skot a ovce, která se mu však většinou instinktivně vyhýbají. Navíc k přímému kontaktu se zvířaty docházelo jen zřídka – stanoviště upolínů bývala kvůli zamokření tradičně spíše kosena než pasena. Louky sloužily k produkci píce a při sušení se jedovaté látky rozkládají, takže usušená bylina je neškodná.

Tento druh býval na Prostějovsku dříve rozšířenější než dnes. Důvod jeho poklesu lze hledat ve 20. století, kdy se tvář krajiny začala výrazně měnit. Část vlhkých luk byla odvodněna a přeměněna, jiné postupně zarůstaly v důsledku zvýšeného přísunu živin do krajiny. Přesto se upolín nejvyšší z Prostějovska zcela nevytratil. Dodnes přežívá na několika cenných lokalitách, kde se daří udržovat tradiční péči a kde tak mokřadní louky přinášejí živé svědectví o dobách, kdy byly upolíny běžnou součástí krajiny.

Herbářové položky uložené v naší muzejní sbírce tuto kontinuitu zachycují a uchovávají. Jsou trvalým dokladem přítomnosti upolínu v krajině, tedy svědectvím o tom, kde a kdy tato rostlina skutečně rostla. Každý herbářový list spojuje konkrétní místo, čas i člověka, který upolín zaznamenal a zajišťuje, aby důkaz o jeho existenci nezmizel ani tam, kde už dnes v přírodě neroste.

Upolín nejvyšší tak připomíná, že krajina se může měnit, ale paměť uchovaná v herbáři přetrvává. A že tam, kde se o přírodu pečuje a kde se zachovaly poslední zbytky mokřadních luk, může louka plná rozkvetlých sluncí přetrvat.

Michaela Konečná