1950-2024
betlém v netradičním pojetí
Vladimír Kubík se narodil v Turnově. Dětství prožil v Mnichově Hradišti a v Mladé Boleslavi. Studium na Vysoké škole ekonomické v Praze musel po dvou letech z politických důvodů přerušit. V letech 1977–1981 pokračoval ve studiu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze, kde se věnoval produkci a dokumentární tvorbě. S filmem byl však spjat již od roku 1970, kdy nastoupil do filmového studia Barrandov. Zde prošel řadou profesí, od osvětlovače přes asistenta až po vedoucího produkce. V roce 1991 se přestěhoval do Semil, kde působil na městském úřadě jako vedoucí odboru školství a kultury až do března 2007. Byl hlavním iniciátorem kulturních akcí, které svým významem přesáhly rámec města – například Parohatá města, Semilský pecen nebo Já mám koně. Založil občanské sdružení Cervus Semilensis.
Vedle veřejného působení se věnoval také tvorbě dokumentárních bloků pro regionální televizi, kde zúročil své filmové zkušenosti a projevil se jako autor s řemeslnou precizností a nápaditostí. Postupem času začalo v jeho životě hrát stále významnější roli sochařství, kterému se začal věnovat koncem 80. let v utajení. Pracoval především se dřevem a polychromií. Jako svůj hlavní výrazový prostředek si zvolil lidskou postavu, nejčastěji figuru nebo hlavu.
V 90. letech se jeho výtvarná činnost výrazně rozvinula. Účastnil se výstav i sochařských sympozií a vypracoval si osobitý, snadno rozpoznatelný rukopis. Jeho tvorba se vyznačovala výtvarnou zkratkou, nadsázkou, ironií i sarkasmem, humorem i intelektuálním přesahem. K ruční práci přidával moderní nástroje, jako například motorovou pilu nebo brusky, a přiznával viditelné spoje. Kombinoval různé druhy dřeva s kovem, kamenem i nalezenými objekty, kterým vdechoval nový význam. Jeho polychromie se nesla v tónech modré, zelené, červené, bílé a okrové. S nadsázkou jim říkal „ty moje špíny“, nikdy však nešlo o prvoplánovou rustikálnost. Láska k filmu a divadlu se promítala i do jeho plastik, které realizoval mimo jiné ve švýcarských městech St. Gallen, Altdorf a v obci Grabs.
Pro Semily vytvořil k 15. výročí listopadových událostí roku 1989 působivou plastiku Paměť národa, soustrojí s klíčem a gongem. Každoročně vytvářel také betlémy, jejichž koncepce se držela základních figur s minimem doplňků. Vznikala vždy jedna rozměrnější plastika určená do exteriéru a několik menších, často závěsných děl. Jedním z klíčových motivů jeho tvorby byl anděl, který se stal metaforou dnešního chaotického a mnohdy beznadějného světa. Vladimíra Kubíka charakterizovala hluboká vnitřní potřeba tvořit, zarputilost, originalita, ale i pochybnosti, nejistota a v neposlední řadě samota. Do každého zářezu dřeva vnášel pokoru vůči sochařské tradici i úctu k vyššímu řádu, jenž se skrývá za viditelným světem.
